Thomas Aligher

Čert nikdy nespí, tak nějak zní to staré, pravdivé a léty profláknuté pořekadlo. Také jsem zaslechl u své babičky ještě zajímavější větu, která zněla asi nějak takhle : Učený z nebe nespadl, ale hlupáky jako kdyby kopal dolů. Jak je zřejmé i pro vás čtenáře, tak stále hledám nějakou nit jež roztočí celý tento příběh. Použijeme tedy svou přirozenou fantazii a ono se vše roztočí velmi rychle a já nemusím hledat žádné cesty začátku ani konce. Právě se nacházíme v jednom velikém dokovacím centru. Všude je mnoho skladů a kamion za kamionem se zbožím míří dovnitř a nebo brousí silnici ven do spleti ostatních nekonečných cest. Veliká skleněná recepce si právě užívá dvou nových nadějných tváří, specialista na bezpečnost se jmenuje Zdeněk a manažer centrálního přijmu zboží je Petr. Oba muži mají velké plány a už teď je zřejmé, že úsměvem chtějí spíše šetřit a protože oba jsou od rodičů naučení k nadstandardně nezdravému sebevědomí, tak budou přicházet postupně maličkosti, které z nich nejspíše vyklepou duši, o tom však zatím ani jeden vůbec netuší.

Oba pánové se cítí jako velcí machři, protože hlavním cílem je dát svým autům trochu pít a ukázat svou dokonale naleštěnou káru big manažerů. Společně kují plány a snaží se rozumět jeden druhému, nejspíš žádný ale nemá tu správnou směrovku k úspěchu. Zdeněk se lehce pousměje, chce totiž navodit atmosféru, že je otevřený všem nápadům a změnám. Na recepci se blíží dáma se jménem Věra, má milou tvář, věk blížící se šedesátce a podává pánům ruku. Zděndu zajímá především fakt zda nebude mít problémy s počítačem, protože musí každý den na jeho emailovou adresu zasílat denní reporty o všem co se událo kolem recepce. Petr neztrácí čas a ve chvilce kdy na recepci probíhá mezi Věrou a jeho kolegou velmi inteligentní pohovor, tak odchází na centrální příjem s kreativitou sobě vlastní. Požádá dámu černých vlasů, zda by mu mohla být na chvilku více k ruce a ta zvedá svou ladnou baculatou ručku k seznámení a říká já jsem Dana Slávková. Pozdrav hezkého dne je pro Petra stejně jako pro Zdeňka nadmíru velkou zátěží a tedy jen procedí přes zuby něco jako : Aha….. Neberme toho muže jako nezdvořáka, ale co rodič nestihne, to se jen těžko dohání. Dano, je potřeba ze všech parapetů na oknech vyměnit květináče a změnit květiny. Já bych to viděl na žluté a modré nádoby, aby vše bylo dokonale vystajlováno. Dana se rozplývá nad sexy tělem mladého Petra Hrnčíře a navrhuje, že firma má nějaké finanční bonusy a ona s ním může zajet na nákup a mohou i změnit design skleniček, talířků i příborů v denní místnosti. Její nový šéf je z jejího náboje absolutně unešený. Moji drazí čtenářové, všímáte si, jaké hlouposti jsou důležité? Nejspíš se s takovým přístupem setkáváte i na svém pracovišti, ale věřte, že to není všechno. Týdny běží a člověk by chtěl uvěřit v Boha jenž usměrní oba pány a dovede je na cestu empatie a vstřícnosti a snad je klepne přes prsty a naučí oba alespoň slušnému pozdravu. J tomu již šest měsíců co dokovací centrum má tyto nové tváře, zatím se však opravdu jejich novinky rovnají lehké absenci mozku, opravdu a bez urážky, oba si rozum nechávají doma a raději dají přednost dobrému oblečení. Nová paní recepční Věra si dnes ráno všímá, že Zdeněk Bareš má pochroumanou ručičku a tedy s ukázkou své empatie se usměje, věnuje svému šéfovi úsměv a povídá : Dobré ráno přeji , a copak se stalo? Doufám že to není s rukou hodně vážné?

Zděnda vykoktá s nechutí pozdrav a odpovídá : Včera jsem se díval na kamery a jeden odcházející zaměstnanec Vás Věro absolutně ignoruje a nenechává si u Vás na recepci zkontrolovat svůj batoh. Běží po schodech a jen se Vám směje a tedy jde o Vši chybu! Věra se zarazí a vystřelí odpověď: Já se omlouvám pane Bareši, ale ten mladej klučina nosí svůj batoh celý rozepnutý a obrácený na hrudníku aby bylo jasné ,že je prázdný úplně celý. Kdo by nosil batoh ze předu a navíc rozepnutý až na dno? Tenhle mladík je naopak velmi zodpovědný a  už na zmíněných schodech na mě mává, abych se pohledem přesvědčila o jeho dobrých úmyslech. Zdeněčkovi poslední, avšak nemocná buňka v hlavě vyhodnotila, že Věra chce dráždit jeho ego a tedy vystřelí odpověď, která nemá smysl, ale umí zabolet. Věro, já s Vámi nechci nijak diskutovat, každý bude zkrátka chodit až k recepci a bude docházet k blízkému očnímu kontaktu a zatím Vám z výplaty vezmu jen pět set korun. Dále už jen Zdeněk stoupá krok skok krok a a počítá schody, nakonec měl by vědět kolik jich musejí pracovníci zdolat nahoru a dolů. Mezi tím se Péťa opravdu rozjel, po několika měsících zajistil místo obyčejného těžkého závěsu mezi recepcí a centrálním příjmem opravdové dveře. Chvástá se před generálním ředitelem jak je úžasný a jak moc to pomůže. Jeho svěřenkyně nebudou rušené a budou dosahovat ještě větších výkonů. Opět se u něho nedá počítat alespoň s kapkou skromnosti a tedy jej také díky absenci mozkových buněk nemůže napadnout, jak by mohl mimo sebe pochválit především kluky z technického oddělení, protože sám Petr by ani netušil, jak se takové dveře usazují. Nebudeme ho však urážet, jistě tuší, že dveře musejí zapadnout do pantů a klikou se poté dá celé to monstrum lehce ovládat. Také Petra hned napadlo, že dámy nemusejí vůbec chodit ven kouřit a bude perfektní, pokud díky vstupním kartičkám vznikne přehled jak moc se chodí pracovnice podívat na světlo a tedy i jak často hypoteticky kouří a ničí si své zdravíčko jenž on má v úctě především. Jeden mladíček září svou kreativitou což je však impuls pro toho druhého, nesmí rozhodně zůstat upozaděný a tedy jde s novou zbraní do boje o diplom a uznání. Zdeněk se obořil na novou paní recepční s tím, že opravářům elektřiny nepředala vstupní kartičky. Věra totiž původně v pojetí svého rozumu usoudila, že když dva pánové vládnoucí a krotící elektřinu pracují jen tři metry od její židle, tak je má v zorném poli a není nutné je trápit plastem na prsou, který ještě navíc při sebemenším tlaku praská a ničí se. Náš pan Zdeněk však přišel s řešením, které musí dostat každého, člověka mírně používajícího rozum. Věra totiž musí krotitelům elektřiny vysvětlit, že bude absolutně super, pokud si vstupní návštěvnickou kartičku umístí do svých batohů a tím se předejde poškození těchto identifikátorů a přesto je budou mít u sebe. Věra si jen beze slova povzdechla a problesklo ji hlavou, zda náhodou nemají kartičky stejná smysl v batohu a nebo v její zásuvce v psacím stole. Věřte či nevěřte, tento příběh se opravdu stal. Pat a Mat jsou totiž nezničitelní a protože hloupost vládne světem, tak bych se nedivil, pokud jsou oba pánové dnes už třebas generální ředitelé…