Luboš Petr Zemanec

Když ráno vstávám, tak ptáci už snídají a já se ptám s očima v slzách, proč zrovna teď zpívají?! Provádím svůj rituál s kávou u okna a chtěl bych tolik křičet i když mi srdce pomalu utichá a pláče. Vím, že je to všechno jen můj vlastní čas a že už jsem dospělákem, ale teď se mi právě zdá, že mám jen málo sil na přežití bolesti a velké ztráty. Možná jsem jen klukem z příštího století, láska je pro můj mozek tím největším pokladem a jinak bych klidně usínal na stromě, jen když mi v srdci vévodí láska a nikdy bych neměl strach co příští týdny přinesou. Jsem za oknem jako ve skleněném zámku a cítím jak někdo blízko mě schází. Hlavou mi létají smutné myšlenky, byla to obrovská láska, vůbec nešlo o nějakou hloupou orientaci, zda jsem na kluky a nebo na holky, ale šlo o velikánskou lásku, která mě hřála. Marek přijel do mého bytu s orchidejí a požádal mě o ruku a já řekl s nadšením své ano. Šlo o nejkrásnější překvapení a dárek v mém životě. Uběhlo několik dní a náš sen se začínal bořit, Markova maminka si začíná myslet, že jeho setkání s mou maličkostí je nejhorším zážitkem. Jsem o patnáct let starší, on by si zasloužil úžasnou Kristýnu, jenž mu sice byla vždy nevěrná, necítila k němu silnou lásku a jen ho trápila bolestí srdce, ale díky tomuto vztahu by byla i vnoučata, ale se mnou to nebude. Teď si maminka naříká i na to, že Marek vůbec šel pracovat do Prahy, protože u nich v městečku by se nic tak odporného jako spojení dvou mužů nestalo. Já všechno chápu, mám v sobě tolik lásky, že ač to moji čtenáři nebudete chápat, tak s touto maminkou souzním a nechci aby byla bolavá. Navzdory všem, svým trápením a ošklivým sms zprávám jsem se rozhodl, že nenechám Marka připravit o jeho rodinu. Přišla chvíle, že najednou už nemám kuráž na lásku, ale ještě nejsem v koncích docela. Uběhl týden a já nechtěl nijak bojovat a raději jsem se rozhodl pro oběť největší. Po návratu ze zaměstnání jsem políbil Marka a řekl mu, že teď cítím v jeho srdci smutek ze všech matčiných naléhání a vzpurných telefonátů. Rozhodl jsem se na sebe stáhnout všechnu vinu, že já jsem toho kluka ke všemu donutil, že mi jde jen o sex a jeho mladickou krásu. Ano, je Markovi teprve dvacet tři let a možná má na všechno ještě čas, ale to celé bylo jeho rozhodnutí a Ano, mám velké problémy s končící rakovinou, ale moje srdce bije silně a vím co je opravdová a bezpodmínečná láska. Sůl mi vlhčila tvář a zastínila čistotu očí a já to celé ukončil slovy, že se musí vrátit zpět ke své mamince, protože ona by byla smutná a to já určitě nechci, vysvětlil jsem, že moje srdce bude bolavé a nejvíc nemocné za celý můj život, ale když jeden z rodičů nechce chápat, potom bych postupně tvořil bolest a stesk v jeho srdci po blízkosti rodiny, která by se jej mohla lehce vzdát. Marek chce bojovat o naší lásku, já jsem však už rozhodnutý. Jasně, že chápu jak velikou chybu jsem udělal, přesto budu rád, pokud rodina pochopí jak důležité je, aby jejich syn byl šťastný a zda to bude po boku ženy a nebo muže  je už jen banální myšlenkou. Došlo k několika dalším žhavým polibků a velkým potokům slz a já se už jen dívám na záda člověka, bez kterého nechci žít a na modrý kufr, ve kterém je sbaleno všech našich přenádherných čtrnáct měsíců. Říká se, že čas splní úlohu svou, ale tomu prosím nikdo nevěřte. Celé to odloučení trvá už dva roky a přesto se cítím jen poloviční. Tak mnohokrát jsem se snažil zabavit prací a v zaměstnání schválně zůstávám déle a dělám vše abych se vyčerpal a unavil. Napsal jsem na list papíru psaní pro Marka a skoro každý den do něho připisuji další a další věty o tom jak mi schází a jak ho potkávám v každém pokoji svého bytu a jak cítím jeho dech a objímání v ložnici. Ptáte se, zda Marek píše smsky a nebo se snaží zavolat? Ano, snaží a já dělám vše, abych mu neublížil a tak na cinkání zpráv ani volání nereaguji. Každý měsíc se jeho snaha snižuje a k dnešnímu měsíci je to tak maximálně třikrát do měsíce, kdy toho klučinu zabolí nejspíš srdce po mé blízkosti. Čas běží jako o závod a je tu další časné červnové ráno, kdy ptáci zpívají a já se slzou v oku sleduji kalendář, který mi připomíná jaké bylo naše první setkání s Markem a tedy, že dnes už by bylo naše společné čtvrté výročí. Celý den jsem v práci u počítače měl jen smutné myšlenky a vzpomínal jsem i na svého taťku. Ten mi zemřel před patnácti lety a na konci života mi řekl do očí, že mě vždycky miloval a že mu udělá radost, když budu hlavně šťastný a vůbec nevadí, že tím ,kdo mě povede za ruku životem , bude zrovna muž. Důležitá je totiž bezpodmínečná láska. Je večer, vracím se zpět domů a vlastně teď pokud se na mě taťka dívá, tak musí cítit, že nejsem ani trošku veselý. Blížím se ke vchodu svého chladného domu, kde tolik schází cit a láska, zpívají poslední ptáci, ale co si získává mou pozornost, je stín nějaké osoby. Postupně odhaluji, že jde o ženu, slušně pozdravím na to žena odpoví slovy: vy jste Michal? A neznáte náhodou Marka ze Strakonic? Srdce se mi rozbušilo a celé tělo se mi chvěje, vždyť ona mluví o mém Markovi, odpovídám, že někoho tak báječného znám a že jsem s takovým klukem byl i zasnoubený, jen to nevyšlo a bolí to dodnes. Asi pětapadesátiletá že pouští slzy, obejmula mě a pokračuje v slzách a se smutným tónem: Míšo, já….to já za všechno můžu, prosím odpusťte mi, já myslela jen na sebe, jen na to , co budu říkat všem kamarádkám a rodině, že můj Marek má chlapa. Mluvila jsem o Vás Michale hodně ošklivě a mnoho věcí jsem si přimyslela, prosím znovu a na kolenou , odpusťte mi. Její pláč zesiluje a nutně mě chce pozvat do místní restaurace na kávu. Přesně do té restaurace, kam jsem každý pátek chodil s Markem na večeři. Srovnávám si v hlavě, že všechno už je celkem dávno a měl bych umět odpustit, nakonec to já jsem poslal svou lásku domů, tak proč ještě někomu po té době způsobovat bolest a tedy pozvání na kávu přijímám, snad se alespoň dozvím, kolik ten můj kluk šikovný má dětí a jak je šťastný se svou manželkou. Procházíme celým lokálem do zastrčeného salónku, tajemná žena mi dává přednost, abych vstoupil jako první já. Otevírám dveře a ty se najednou sami zavírají a Markova maminka mne už nenásleduje. U kulatého stolu svítí svíčky kolem nádherné fialové orchideje a za jejími květy je slabě osvícena tvář mého Marka, oba spouštíme slzy dojetí a všechna bolest padá mezi prach na zem, objímáme se a je to nejvášnivější setkání dvou lidí v restauraci. Závěrem musím prozradit, že jsem s Markem už deset let, máme v pěstounské péči dva skvělé malé raubíře a já mám tu nejúžasnější tchýni za kterou bych klidně i dýchal. Když na vás moji drazí čtenáři přijde veliký smutek, tak doporučuji poslouchat, zda venku zpívají ptáci…