Tolik lidí o tobě bojuje, tolik lidí v bílém kolem tobě běhá a jejich souhra ti do žil dodává sílu, a ty zjišťuješ, že štěstí je v něčem úplně jiném, než sis dosud myslel. Vyhráváš svůj boj o přežití a tvá půť končí na lůžku v klidu, kam přichází jedna kouzelná dáma se srdcem na dlani. Bez řečí osuší tvé slzy, pohladí něžným slovem, i když má doma velké trápení, tak ten osud je právě teď tím nejdůležitějším, co chce řešit. Cítíš kolem sebe klidnou hladinu dobroty, po které plují zase bílá oblaka naděje.
Možná… že právě takhle by mohl začínat příběh člověka, kterému patří můj obrovský obdiv a díky kterému jsem znal, jak obrovské a čisté může být přátelství, jak velikou a průzračnou cenu může mít láska. Ano, Jíťo, právě o tobě teď píší. Je chladné říjnové ráno a já se rozhodl být člověkem, který pomáhá nezištně druhým. Vcházím do výtahu a zmáčknu druhé patro, kde se proměním v sanitáře rehabilitačního oddělení. Mezi všemi novými kolegy si mou pozornost získává vzrůstem malá dáma, jejíž odstup mě malinko vyděsil, ale její pokyny a zkušenosti mi dávají smysl.
Než se stačím nadechnout, podává mi svou ruku, ve které je tolik klidu, a hlasem s mírným úsměvem říká: „Ahoj, já jsem Jitka.“
Čas běží jako voda a já postupně odhaluji její moudrost a pokoru, kterou má především ke svému povolání zdravotní sestřičky. Zabolí to jako jedovatý šíp, když si vyslechnou, jak její osůbku nevybíravě k zemi sráží hloupost dost mladého ještě nezkušeného pana doktora. Jíťa, sražená na zem, se zvedá s klidem, láskou, ai když by právě jeho mohla utopit na lžíci vody, tak se jen otřepe, vyplní za něj vše, co má být, aby byl pacient v bezpečí, a vůbec nevyžaduje ospravedlnění. Přicházím domů a neskutečně mě trápí fakt, proč nesmí mít mladí ve svém popisu práce alespoň kapku pokory. Vždyť jednou budeme všichni ve věku těch „starších“ a co když to následující pubertální vládnutí nás takové bude mrskat svou hloupostí? Proč se nemůžeme nechat vést ke zkušenostem? Proč naše ego a titul jsou důležitější? Sakra, proč!? Co je na tom tak špatného přiznat svou chybu, nechat do sebe nasoukat zkušenosti let, obroušená tajemství a bolest, kterou čas překonal? Vždyť to není ostuda, ale výhra! Po mém oddělení zatím létají další mračna špatných šípů od pacientů, kterým již otrnule a vědí, že budou žít, přičemž jejich rodiny vůbec neregistrují, koliku času Jíťa věnuje jejich spokojenému pobytu, plyvou dál a dál zlo, pro které nemají sebemenší odůvodnění, ale holt internet ví vše lépe. Vchází mladinká staniční sestra, mezitím naše Jíťa vyplňuje stohy lejstrů, připravuje injekce a zajišťuje servis, aby každá cévka byla včas vyměněna.
Naše staniční to má o dost lehčí, projde web a shání ty správné boty, srovnává nejvhodnější dovolenou a přemýšlí, na jakém sedadle bude v letadle sedět, pak zvedne telefon as velkým hlaholem a zájmem získává informace o svém gaučovém štěkajícím dítěti. Když zvedne telefon Jíťa, tak jsme někde úplně jinde. Hlavním cílem je, zda její manžel, pan doktor s vážnou nemocí, má vše, co potřebujete, as kolika věcmi mu bude moci pomáhat, protože je upoután na vozík. Každý večer ulehá se strachem, zda jeho zdravotní stav nebude vyžadovat vstávání, především mu stále dává lásku na stříbrném podnosu a svou vyčerpanost nedává nikde k obdivu. Tady je ta obrovská a silná láska, ta, která hory přenáší a funguje jak v bolesti, tak ve zdraví. Prožívám s tímto Andělem již několikátou noční službu, mám pocit, jako by se mnou byla má velká přítelkyně, herečka a dabérka včelky Máji, Atka Janoušková. Jíťa se svídá ze židle a navzdory svým proporcím mi pomáhá s hygienou pacienta, který váží třikrát více; to vše dělá s úsměvem a úctou k životu, který ochraňuje. Dnes už vím, že to všechno byla jen má mylná představa, když jsem zavřel dveře na sesterském klidu, aby si Jitka mohla chvilku v noci zdřímnout. Ozval se totiž zvonek z pacientova pokoje, ai když bych vše zvládl sám, Jitka během několika vteřin stála mezi dveřmi a bez mrknutí oka mi pomáhala, jako by to všechno bylo domluveno. Dlouho jsem se odhodlával a nebyl jsem si jistý, zda vůbec dostanou kladnou odpověď na mé velké přání, aby Jitka byla součástí mojí dopolední kávy v restauraci.
Zázraky se však dějí, káva a zákusek jsou spouštěčem obrovského přátelství. Opustil jsem už dávno roli sanitáře, svlékl jsem stejnokroj rehabilitačního oddělení, ai když tam znělo tolik slov o tom, jak mi budou spolupracovníci psát nebo volat, tak opravdový Anděl je jen jeden. Dostávám od něj SMS zprávy, telefonáty, i když jsem nezodpovědný a něčím o dost povrchnějším zaneprázdněný než jsou křídla tohoto Anděla, tak přesto jeho – její přátelství zůstává. Snad bych chtěl jen poprosit každého čtenáře, až jít potkáte, tak nedbejte toho, že se ještě neznáte, ale určitě se zastavte, smekněte klobouk, čepici nebo kšiltovku, nasajte ten krásný klid a řekněte: „Chci vám jen poděkovat, paní Jitko.“ Nemusí snad vypořádávat Covid či jiný virus, abychom si vzdávali hold jen z balkónů a dokázali si vážit Andělů s velkým srdcem. Můj článek se pomalu blíží ke svému konci, musím být totiž připraven… možná mi Jíťa právě zatelefonuje… Děkuji Ti…
Celá debata | RSS tejto debaty