Michael Story

Světla v klidu se pomalu mění, ještě před chvilkou byla hluboká noc, ale teď uzavírá noc s ránem příměří.

Zase jako každý den přichází jediná kamarádka, jediná opravdová příslušnice z rodiny, nasazuje modré gumové rukavice a úsměv, se kterým nám všem popřeje krásné ráno, a vzápětí přichází otázka, zda bylo v noci nějaké trápení? Jmenuji se Marie Černá, možná bych už měla úplně mlčet, ale mé srdce ještě pravidelně ťuká a na oddělení chirurgie ležím se zlomeným krčkem už šestý týden. Příroda mi do duše vštěpuje, že věk devadesát tři je již požehnaný, a tudíž už nemá o mé tělo zájem, môj verbální projev se vytrácí, nebe může působit velmi směšně. Když se mi však zadíváte do očí, můžete pochopit nebo vycítit moje prosby a trápení.

Nejsem na pokoji sama a jen ticho sledují osudy svých spolupacientek. Někdy mi srdce bije rychleji, protože cítím, že nemám co ztratit, a přitom bych chtěla stát před kamerami au mikrofonů celého světa a všem prozradit, co je opravdové šťastí a jak velké trápení může vzniknout z maličkostí. Moje moderní lůžko je těsně u dveří, a tak musím počut věci, o které bych raději byla ochuzená. Než se poprvé otevřou dveře, příroda mě trestá poprvé. Nemohu sice mluvit, zato se mi ale tu a tam zesiluje sluch, a náhle slyším: „Ta za rohem na dvanáctce toho moc nesní, ta je rada, že ještě žije, smrt by jí byla vyslobodením…

Asi bych už měla říci navždy adieu! Já ale žiji ráda, těším se každý rok na krásné jarní dny, když rozkvétá lípa a první včelky se děrou do okna, usmívám se i na mouchy. Někdy mívám pocit, že je to jediná jistota môjho současného života. Vzpomínám na svého krásného a milovaného manžela, na ten pocit, kdy se celý svět vešel do čtyř stěn, kde jsem byla jen já a on a naše láska. Jak byl nadšen z mé krátké sukně, jak mi nosíval kytici k narozeninám, nebo mě poprvé vytáhl na starou lodičku; byl to kouzelný podvečer na řece Labi.

Nyní je všechno jinak! Zvednout ruce je výkonem srovnatelným s výhrou našich hokejistů, ale mám smůlu, když se mi totiž povede přisunout hrníček s čajem a pohlédnout několik doušků, tak mi nikdo nezatleská a radost sdílím sama. Nohy mám zničeny od vpichů, protože hledání žil při odběru je nadlidský výkon. Spodní prádlo jsem vyměnila za inkontinenční plenu a moje nahé tělo si už nikoho nezíská a sepíše odpuzuje každý pohled. A přitom byl čas, kdy jsem byla sexy, pohledná holka…

Hodiny ukazují deset dopoledne, dveře se rozletí a v nich krásný mladý muž s růžemi a úsměvem. Svou cestu směřuje k lůžku pacientky Aničky, jde o nejmladšího vnuka. Trápí se nad tím, že chudák babička má sádry na obou nohou. Je to opravdu velká oběť, vydržel s Aničkou celých dvacet minut, položil na stůl pět pomarančů, neperlivou láhev s vodou a petrklíč; nejspíš neměl jeho oblíbený nákupní řetězec zrovna řezané květiny. Je tak smutný, že babičku nemá doma, jeho labutí píseň o tom, že nejlepší buchty peče jen ona, zní celým klidem. Návštěva končí prosbou, zda Anička dokáže podepsat několik papírů z úřadu. Moc si váží, co všechno pro něj jako malého udělala, a tak si teď přepíše její důchod na svůj účet, aby se nemusela starat o platbu nájemného, ​​a až bude doma, tak jí ty jeden, dva nákupy za týden vždycky zajistí. Celé to končí otázkou, zda sestřička není nějaká mrcha, která by jí s ničím nepomohla, protože on by udělal pěknou rošádu, pokud by někdo ubližoval jeho milované babičce! Následuje bozk a hurá proč… Anička z těchto dvaceti minut bude muset vyžít následujících deset dní, protože vnouček letí na dovolenou. Zavírají se dveře a já opět musím počut tady bolavou pravdu! Hodný vnouček hází komplimenty na zdravotnou sestřičku, kterou ještě před chvilkou nazval skoro mrchou. Plně chápe, že to má s jeho babičkou těžké, taky chápe, že se sestřička nemůže věnovat jen jí, ale vraj staří lidé nic nechápou a jsou někdy otravní, a moc jí děkuje, že se snaží, a končí důležitou otázkou, jestli tady ještě aspoň tři týdny teď, bude to opravdu luxusní zařízení!

Právě teď vchází do našeho koutlochu usměvavá sestřička zpěvanka, to označení je proto, že i po chodbách večer slyším její hlas a zpívání! Je mladá a věřte, že velkosrdcatá, nehovoří o stáří jako o nějakém odpadu, jsem pro ní člověkem. Určitě není milionářkou, ale kdyby tušila, kolika bohatství má ve své duši a srdci, měla by to vědět, ale já jí to nemůžem říct, nemám totiž jak, jen věřím, že to čte v mojích očich. Mám ty holky tady moc ráda, některá je občas nazlobená, některá se zrovna neusmívá a jiná je zase další v řadě krásných a hodných sluníček. Ale všem patří velké poděkování, věnují nám totiž víc než ostatní, mají často své rodiny a přitom ještě pracují s pacienty. Jsou u našeho lůžka ve chvilce, když jde o život, jsou u lůžka svého pacienta, když se mu vrací zdravíčko, a udělá často mnoho slz nad pacientem, který vypustil dušičku a odchází na onen svět. Celá ta pracovní banda andělů od lékařů po sestřičky a paní uklizečky je naše půjčená bílá rodina.

Tady svou biologickou rodinu některá z nás totiž pomalu ztrácí. Jsem z toho smutná a v očich cítím slzu, přichází sestřička a ptá se: „Proč pláčete, babi Maruško?“ Nemám sílu a nemůžu odpovídat, jak mě to trápí, tolik bych se chtěla podělit o ten krásný pocit, že zrovna moje rodina je pevná a mého srdce se ta bolest zatraceni vůbec netýká, ale co ty ostatní moje spolubydlící pacientky? Kolik pravdy ještě nechtěně za dveřmi uslyším? Kolik falešných nadějí a neupřímné lásky musím vyslechnout? Kolikrát ještě uvidím rozkvétat lípu, koli včeliček budou vyhánět z okna a koli otravných mouch budou s jarním teplem vítat?

Ještě to všechno nechci vzdát a ráda bych křičela „lásko, tady jsem!“ Vím, že stane se, co má se stát, ale nehodlám to jen tak vzdát, můj osud. Krev mi zdobí lem mé noční košilky, na mé vzpomínky s manželem pomalu padá prach a blíží se konec, možná brzy spadne opona. Já tu ale pořád jsem, pořád cítím, slyším, vnímám, i když nehovořím… ještě nechci říct své poslední adieu… Maruška.