Luboš Petr Zemanec

Přicházím na snídani do hotelové restaurace, kde máme jako štáb rezervaci, a už samotné okolí mi dává jasně najevo, že jsme opět mezi svými. Ano, jsou zde Češi.

Postavím se k bufetu, kde je právě nakrájený sýr. Chystám se vzit si několik plátků a v tom se přede mě postaví postarší dáma. Polohlasně, ale s naléhavostí člověka, který právě objevil poslední zásoby potravin před koncem světa, pronese:

„Verunko, pojď honem! Jsou tu poslední tři plátky toho děravého sýra!“

A je vymalováno.

Já si samozřejmě nemůžu nic nabrat, protože Verunka nebo její maminka by přece mohly přijít o své životně důležité kalorie. Stojím tedy způsobně opodál a sleduji, jak se poslední tři plátky sýra stávají předmětem strategické operace.

Dáma ovšem vůbec nechápe, že hoteloví mravenečci za pár vteřin přinesou další tác. Kdyby to pochopila, možná by Verunku pobídla, aby si rovnou přinesla nákupní tašku, případně kolečko.

A tým to rozhodně nekončí.

Protože jakmile je sýr bezpečně uložen na talíři, začíná další česká disciplína: boj o vajíčka.

U vajíček už si totiž nehraje na slušnost. Tam se hraje na čas, lakte a rodinnou strategii. Jeden člen výpravy obsadí prostor u pánve, druhý hlídá pečivo, třetí mezitím zabere džus a čtvrtý, který přišel původně jen pro kávu, začne přemýšlet, jestli by nebylo rozumné odnést rovnou celý toustovač.

A já jen stojím, držím prázdný talíř a říkám si:

„Vítejte v Krakonošově zahrádce. Tady se sice probouzí nádherný den, ale u snídaně přežijí jen ti nejrychlejší.“

Přesouvám se tedy ke kávovarům a tam už se tvoří fronta. Chvíli přemýšlím, jestli tam dávají něco zadarmo, nebo jestli snad dnes opravdu dojde voda. Pohled na některé hosty mi totiž napovídá, že kávovar není přístroj pro přípravu jednoho šálku kávy, ale zařízení, které je třeba využít na maximum, kým ještě funguje.

Bylo by asi na místě upozornit hladové české turisty, že přestože má hotel bazén a vířivku, neznamená to, že voda v kávovarech pochází z těchto zařízení. Hotelový personál mě dokonce uklidňuje, že čerstvé vody i mléka je dostatek a podle jejich informací zatím nikdo netrpí jejich nedostatkem.

Nabírám si tedy svůj oblíbený chléb, několik kousků taveného sýra a míchaná vejce. Kávu už definitivně vzdávám. Poprosím raději šikovná děvčata z personálu, zda by mi ji připravila s sebou na klid. V tuto chvíli totiž nechci riskovat, že než se ke kávě dostanou, někdo přede mnou vypije celý hotelový kávovar.

Zkouším tedy šťastí u ranního džusu.

A mám šťastí!

Jsem druhý v řadě.

To ještě netuším, že mě čeká něco, co by se dalo nazvat „Džusová operace Verunka“ .

Verunka se svou matičkou totiž evidentně neplánují pouze raňajky. Z jejich pohybů mám pocit, že se připravují na celodenní expedici do Krkonoš a džus je patrně základní strategická tekutina. V duchu si říkám, jestli si ho nechtějí načepovat rovnou do kanystru.

A protože takové množství džusu by samozřejmě mohlo vzbudit nežádoucí pozornost, je třeba vytvořit odváděcí manévr .

A tak zmíněná matička od Verunky náhle zaměstná personál zásadním problémem:

„Prosím vás, u jídla nejsou vidličky!“

Popravdě řečeno, vidličky tam jsou.

Čtyři.

Což je v hotelové restauraci s několika desetkami lidí skutečně poněkud odvážná matematika. Ale právě v tom spočívá genialita celé operace. Zatímco personál začne řešit vidličky, Verunka může nerušeně pokračovat v čerpaní džusu.

Dojímá mě, jak ta hloupá stařena na oko myslí na ostatní.

„Chudáci ostatní hosté,“ říkám si.

Jenže čím déle ji pozoruji, tím víc mám pocit, že těch ostatních hostů je v její hlavě nějak podezřele málo.

A tak zatímco personál statečně shání vidličky, já stojím za Verunkou, sleduji džusovou operaci a začínám si připadat jako účastník dokumentu o přežití českého turisty v hotelovém prostředí.

Ještě chvíli a očekávám, že někdo přiběhne s kufrem a oznámí:

„Verunko, rychle! Došlo pečivo. Vezmeme celý košík, než ho doplní!“