Fenix radio

Každý den neúprosně odpočítává čas,kdy mládí předá vládu silnějšímu stáří. Náhle přicházejí nezvané tvary, kterým se říká vrásky a v zrcadlech nás trošku děsí šedých vlasů stín. Ale proč právě dnes, sedí mladá dívka u svého toaletního stolku a dopis od zdravotní pojišťovny prozrazuje,že právě dnes je tomu osmdesát devět let a že mi přejí hodně zdravíčka a pokud možno,ještě jednou tolik let! A pak kdo tady má stařeckou demenci, chápu, že dopis na mou adresu nejspíš odeslal počítač,ale někdo mu ten příkaz musel předat. Což tedy jasně znamená, že původní autor by si vřele přál, aby se jeho přání splnilo,abych já stále platila pojištění,ale už nedomyslel,že na svou příští kontrolu bych musela nejspíš na koštěti. Hergot,jak mě dneska bolí nohy, přitom ještě ve snu jsem běhala kolem toho modrookého blonďáka jako čečetka. Češu si své dlouhé stříbrné vlasy a snažím se naučit frázi, že věk a stáří jsou pouze slova. Stačí trošku bližší pohled do zrcadla a mírně klepající ústa už vše zvládnou sama, holka ty dneska ale opravdu vypadáš! Co ty vrásky? Make-up máš až na zubech,o stínech se nedá ani mluvit, jdeš na maškarní? Starorůžová rtěnka je opravdu děs! Hubo jedna nevymáchaná jdi k čertu, na mě venku čeká milující syn a zařídil mi na víkend super hotel a veškeré pečovatelské služby. Já ještě dokážu dědkům provětrat pérka, nehledě na fakt,že inkontinenční kalhotky jsou dobře usazeny pod spodničkou!

Martin sedí u volantu a jeho milá a způsobně vypadající dívenka mi otevírá dveře luxusního BMW,trošku se dívá,jakoby do jejich fára nastupovala beznadějná mrtvola,ale to je jen špatný pocit,který v mém srdci zůstal po rozhovoru mých chmur u zrcadla, vždyť tato dívenka mě přece miluje. Svět venku mi ubíhá velmi rychle,ale to jen proto,že to luxusní vozítko má pod kapotou tolik koní. Jedno dupnutí na plyn a náhle je tady brzda,chytrá paní ohlásí,abych si odepnula bezpečnostní pás a už vcházíme do veliké budovy. Martin nás dobíhá s velkým kufrem mých potřeb na pár dní a drahá polovička mého vnuka vkládá muži v bílém nějakou mou složku. Nechápu,proč tolik obstrukcí, když jsem tady jen na víkend. Teď sedím na chodbě a uvnitř se baví vnuk s chytrým majitelem,já ale nejsem hluchá,možní že dementní trošku ano,přestávám totiž pobírat jejich slabě znějící slova…

Babička je na tom opravdu zle,špatně chodí,velmi se neorientuje v realitě a žije si svůj život! To jsou ale hloupá slova, já že špatně chodím? A kdo jim ještě před týdnem s hůlkou došel pro dítě do školky? A co se týče reality,tak pokud mi má ublížit fakt, že neumím brázdit na sociálních sítí v chytrém telefonu, tak se tedy přiznávám,ano,to ještě tak dobře nezvládám. A promiňte vážená poroto,opravdu si žiju svůj život,dělat prezentace na celosvětovém trhu automobilů,nebo večer zajít na diskotéku se mi moc nechce. Moje milá rodinka mou starou maškarní tvář líbá a šeptají mi do ouška,měj se tady babi moc hezky, už brzy se uvidíme. Odcházejí a já přemýšlím, proč tak velké loučení,když se už v pondělí uvidíme.

Přichází usměvavá sestřička a ten chytrej dědek jí předává veškeré mé dokumenty a také kufr se kterým jsem přicestovala. Prosím paní Šustrová, následujte mě na pokoj, usměje se holka v krátkém bílém ohozu a ještě dodá,doufám že u nás budete spokojená,představte si,že v létě sedáváme venku a hraje nám i živá hudba. A co je mi potom? Teď je leden, asi vypadá mladě,ale má demenci, její letní tanečky rozhodně nebudu vyhlížet víc jak nejbližší pondělí a protože je pátek,tak to je za chvilku. Vcházíme na pokoj a už mou maličkost jímá strach, budu tady se třemi spolubydlícími,jedna si nechává nasadit plenu,druhá cumlá pití z plastové lahve s dudlíkem a ta třetí se klepajíc drží radiátoru. Jsem vyzvána,abych si uklidila své věci úhledně do stolečku a převlékla se do věcí, které mám na své posteli.

No,fuj! To si mám opravdu obléknout nemocničního anděla? A proč mám na matraci gumu a jednorázovou podložku? To tady nemají wc? Přicházím mezi futra pokoje a to se nemělo stát,slyším hlasy,které mě přivádějí do reality. Pane doktore a co dáme babče na dvanáct pět do kapačky? A která to je na dvanáct pět? Přece paní Šustrová,to je ta s tou demencí, jak jí syn předplatil rok dopředu! Ahá, ale upřímně sestři, bába bude ráda když nám tady přežije do dubna, tak jí dejte něco na utlumení a na spaní ať si odpočine. Jejda, tak já jsem ve značkovém hotelu LDN? Zkusím si nasadit připraveného anděla,vlezu do postele a snad je přesvědčím, že jsem tady omylem, že došlo ke komunikačnímu šumu.

Stařenka naproti mému lůžku už skoro přes hodinu žádá o pití a mačká nějaké tlačítko,které sice svítí,ale se sestrami to vůbec nemává, cítím tady zvláštní zápach. A už další spoluvězenkyně mačká tlačítko a žádá o novou plenu,ale bohužel bez úspěchu. Přiznávám, že jsem mírně unavená z toho cestování, pomalu si lehnu a zavírají se mi oči. Během zlomku vteřiny zazní velká rána a paní u radiátoru se skácela, popadnu tlačítko nad svou postelí, křičím o pomoc a jdu k paní, která upadla a vypadá jako v bezvědomí. Až teprve teď přiběhla sestřička a za ní hned druhá. Dělají věci jenž nechápu a vůbec se to nedá připodobnit k první pomoci,ale co, jsem asi stará škola a musím vše nechat profesionálům. Všichni dostáváme příkaz zalézt do postele a být hodné. To je tady asi standardní! Přijíždí vozík a paní z podlahy zvedají a balí do prostěradla a něco jí píšou fixem na stehno. Vozík odjíždí a já ještě netuším, že to bylo naposledy,co jsem tu dámu a svou spoluležící viděla.

Do pokoje vchází dlouhovlasá pěkně živená sestřička a má pocit,že musí zhodnotit situaci a tak s pocitem vlády prezidenta planety říká, Maruška má zase špinavou plínku a tak žádná svačina nebude,dokud se nenaučí hygienické návyky,tak to bohužel jinak nepůjde! A Milena je na tom stejně, tolikrát jsem ti říkala, že ta lahvička s pitím ti má vydržet až do svačiny a tys jí zase vycucla už teď. A tady náš nový přírůstek Eva dostane za chvilku kapačku a tedy nebude moci svačit. Vyžraná osoba v bílém odchází, začínám se ohlížet po svém pití,abych ho věnovala Mileně,protože čtvrt litru od rána do večera se mi zdá docela málo. Jenže někdo mi lustroval kufr a mnoho věcí postrádám. Chtěla jsem i paní Marušce věnovat své jedny nové inkontinenční kalhotky, přece tady nebude ležet pokálená dokud se někdo zase neuráčí dorazit. Taky mi hlava nebere, že si tady tykáme,přesně řečeno, personál tyká nám uklizeným v této místnosti.

Než vše stačím pochopit, tak přiběhne ta obtloustlá modelka v bílem,propíchne mi ruku a nasadí dlouhý šlauf s pytlíkem ze kterého mi něco kape do žíly. Chci se zeptat proč to celé je,ale jsem odsunuta větou, že to mě nemusí zajímat a že to rozhodl pan doktor, který to s každým myslí moc dobře. Pomaličku se mi dělá nějak lehce a všechno slyším jakoby z dálky. Venku se stmívá a větve stromů se sklánějí a mám pocit jako když mají potřebu něco důležitého mi říct,nevím co, usínám hodně tvrdě.

Je tady sobota,nejspíš hodně časně z rána, je totiž ještě tma a já vidím jako v mlze,že se Maruška i Milena snaží mačkat tlačítko, které má přivolat pomoc,ale i když vše svítí, tak nic nezvoní, zkouším to i já, ale asi nějaký zázrak, dokonce i mé přivolávadlo nefunguje. Z postele od Mileny se jen ozve, kašlete na to holky, oni ještě spinkají, jestli je vzbudíme, tak jsme bez snídaně a já už bych se fakt ráda napila. Maruška ještě dodá,já už to mám snad až mezi lopatkama a dost mě to zebe, moc se vám omlouvám všem za ten zápach,ale jste mi svědkem,já opravdu chtěla pomoci převléknout už včera.

Velké hodiny na stěně hlásí pět hodin a na chodbě se mění nová směna, všichni se vesele baví a vyprávějí si o věcech, které jsou mi dosud cizí. Povídají si o číslech jež je nutné vykoupat a která to ještě na posteli vydrží a kde už je postel prázdná. Jsem neskutečně unavená a nemohu hýbat rukama ani nohama, asi ten koktejl co jsem večer dostala do své žíly má mému tělu pomoci odpočívat. Ani nevím jak se to stalo, ale je půl sedmé a do našeho pokoje vchází jiná ,ale opět pěkně baňatá sestřička a já začínám chápat, že po milém včerejším přijmutí je už navždy veta! Baňatka vzkřikne, teda tady je zase puch, koukám že Máňa je opět posraná, ach jo, já tu práci tady fakt miluju, tak jdeme na to. Náhle se ozve Milena, sestřičko, mohla bych poprosit o trochu čaje, já už tady žádný nemám. Mileno, a já mám dělat co,dřív!? Copak už přijela snídaně? To snad s dovolením ještě hodinku vydržíte než nám přivezou snídani. Milena ulehne z polosedu zase do roviny a dodá, ano,to snad ještě vydržím.

Uběhlo sotva čtyřicet pět minut a dříve než snídaně přiběhl velmi macatý pan doktor,asi tady mají nějaký klub jedlíků a proto na nás ostatní už toho zbývá méně. Úplně přesně nevím proč chodil, sestřička mu s úsměvem do ouška slintala laskavá slůvka a kontrola všech nás tří končila během pěti minut se slovy,a ukliďte tu postel po tom exitu! Slyším ještě Baňatku jak se smíchem konstatuje, necháme to převlíkání na večer,teď jim tam hodíme jen snídani, protože ta bába pod oknem chce pořád pít, ta to doktore taky dlouho nevydrží. A hle, přinášejí snídani, snažím se do sebe narvat kakao,jeden sladký rohlík a půl jablka. Trošičku mě to posiluje ,snad to bude dobré. Je zvláštní, že Milena jen leží a spí, vůbec nechce pít ani jíst, no, nebudu jí rušit, Maruška je velmi spokojená, sice má od včera stejnou a zaneřáděnou plenu,ale má snídani a to je jak vidím pro tuto křehkou osůbku zázrak. Jistě zažila i koncentrák podle tabulky na posteli a tak dokáže být vděčná i za to málo. Právě jsem dojedla a zkusím jim udělat radost a odnesu své použité nádobí do kuchyňky,která je přes chodbu celkem blízko. Sbírám všechny síly a vyrážím v andělovi někomu udělat radost, zatočila se mi hlava a já si na chodbě i s talířkem a hrníčkem musela sednout. Ze dveří na konci chodby přichází asi vrchní tohoto šíleného hotelu, protože je celkem štíhlá, ale to ještě netuším ,že by měla mít na svou tlamičku zbrojní pas. Bez pozdravu a otázky jestli mi něco není hned vyhrkne. Evo, včera jste byla taková hodná holka a teď takhle zlobíte, kdo vám dovolil courat se po chodbě? Koupat se budete až v úterý až dojde řada na váš pokoj! Dejte mi to nádobí, nebo to ještě rozbijete a okamžitě se vraťte zpět. Vytrhla mi servis z ruky a já se snažím dostat podle zdi zpět do pokoje, kde stojí vozík a na posteli někdo v bílém zabaluje Milenu do prostěradla a opět jí něco píšou na nohu fixou, vůbec to nechápu, kam s ní jedou!

Každý den je tady stejný dobře vím, že dnes už je úterý odpoledne, navštívila jsem totiž koupelnu,nikdo za celou dobu do našeho pokoje nepřišel z příbuzných na návštěvu. Někdy svačina je, někdy zase ne, ale ono třikrát jídlo za den úplně stačí. Jsme na pokoji zatím dvě,máme radost z každého rána kdy vidíme vycházet sluníčko a i malý paprsek nás zahřeje. Už chápu, že Martin se tady nikdy nezastaví a že tu budu navždy, vlastně ne, měl pravdu…některé pondělí už třebas nezažiju a tak budu vědět, že to pondělí předtím bylo poslední.

Sleduji televizi u stropu, jednou za deset dní dostanu nové povlečení na postel,z inkontinenčních kalhotek jsem přešla na hnusné,ale dotované pleny a i těch je málo a tak vím, že v nich musím vydržet skoro dvanáct hodin a tedy se moc jídlem a pitím necpu. Vůbec nevím kolik mi ještě zbývá času. Možná jsem v mládí někomu nevědomky ublížila a tak jsem teď ve výkonu trestu. Taky jsem ale vychovala tři zdravé děti. Stála jsem po jejich boku ve štěstí i v bolesti a u mé postele teď nikdo nestojí. Vždyť by stačilo jen pár minut, pár hezkých vět….ani to si nezasloužím? Klidně se vzdám celého svého důchodu, klidně nebudu jíst, klidně vám všem nechám své pití a budu v té posteli jako malé bezvýznamné zvířátko…..jen když mě pohladíte po tváři a zase mi někdo s upřímností řekne…paní Šustrová….to společně zvládneme.Já nemám strach z dřevěného vozíku a bílého prostěradla se kterým to tady asi všechno končí…mám ale obrovský strach…že budu umírat SAMA!